Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CULT OF LUNA po dlouhých šesti letech zavítali do pražského Rock Café na Národní třídě a pódium ten večer sdíleli s blackmetalovými GOD SEED, což není nic jiného než levoboček Satana vzývající hordy GORGOROTH. Pokládal jsem si již od počátku otázku, jestli je toto spojení smysluplné a nebude kontraproduktivní, ale nakonec se ukázalo, že se přeci jen několik málo desítek příznivců černého kovu už před osmou hodinou sešlo a vytvořilo tak slušný základ pro koncert.
Set norských GOD SEED tedy odstartoval téměř přesně s úderem osmé hodiny večerní. Do ponurého intra, při kterém prkna vpředu zalilo tajuplné modré světlo a mlhy bylo tolik, že by zakryla minimálně tucet rybníčků Brčálníků, na scénu přichází kapela vedená někdejším basákem GORGOROTH , který si nechává říkat King Of Hell a samozřejmě zpěvákem Gaahlem. Ten se staví k mikrofonu a velmi pomalým pohybem předpaží pravou roku a ukazuje lidem v sále svého paroháče. Jako jediný z kapely má warpaint a mě se v té chvíli vybavuje hlavně legendární report z koncertu už jmenovaných Norů. Chování Gaahla tak silně kontrastuje s civilně vystupující kapelou, která je na scéně celkem živelná.
Původně jsem si myslel, že GOD SEED budou plnit úlohu předkapely, k mému údivu však jejich set končí dvě minuty po deváté a jinými slovy tak hráli více než hodinu. Pokud jsem poslouchal správně, tak v první skladbě jsem poznal skladbu „A Sign Of An Open Eye“, kterou GOD SEED hráli ještě v roce 2008 v době krize v kapele GORGOROTH (a hráli ji pod názvem původní Gaahlovy kapely). Úvod tedy patří pomalejšímu, atmosférickému rozjezdu, ve kterém Gaahl hlavně recituje, a závěr skladby patří i nenadálému hlasovému výpadu do výšek. Poté se přidává na intenzitě a následuje první skladba z alba „I Begin“, kterou je mnohem rychlejší a intenzivnější „ Awake“.
Jednoznačným hudebním vrcholem pro mě je ale poslední třetina koncertu, která začíná hypnotickou jedno-riffovou skladbou „Alt Liv“, při které si GOD SEED odskakují do téměř SÓLSTAFIRské polohy, a při které Gaahl předvádí, že dokáže hlasem vytvořit parádní atmosféru. Další podobné, jen o něco málo slabší místo v polovině setu zajistila skladba „Lit“.
Jedinou věc tady nedokážu vydýchat a to je Ghaalovo chování, kdy se neustále pohybuje zpomaleně a hrozně směšně pózuje s paroháčem, který občas přikládá na fanoušky, kteří mu ukazují stejné gesto. Pokud zbytek kapely sundal maškary z obličejů a vystupuje poměrně civilně, působí Gaahl jakoby zamrznul někde hluboko v „zombie“ metalové póze, tedy opravdu úsměvně. Pokud by tuto svoji masku sundal, rozhodně by to dle mého negativně koncerty neovlivnilo, ba naopak.
To že CULT OF LUNA budou hrát hlavně z nového alba, bylo předem dáno. Průvodním znakem jejich setu je mlha a velmi nepříjemný stroboskop, který mi u pódia po dobu prvních dvou skladeb silně dráždí sítnici. Druhým průvodním jevem je playlist, který bere hlavně z nového materiálu. Začátek patří syntezátorové „The Sweep“ z alba „Vertikal“ a v podobném duchu jede i druhá skladba „Light Chaser“. Podivný pomalý rozjezd a oslňující stroboskop zapříčinil některé expresivní reakce, ve kterých se zřetelně z prvních řad ozývalo „To si snad děláte prdel!“.
Spokojenost s playlistem mohu konstatovat při třetí skladbě, kterou je „Following Betulas“ z alba „Eternal Kingdom“, kdy konečně slyšíme i zbustrované kytary. I když, slyšíme… Najít v Rock Café místo, kde by se podivně nakreslené bicí nevpíjely do nečitelné hradby kytar, bylo celkem těžké. Jedním z takových mála míst byl prostor za zvukařem, ale tam byl člověk zase velmi daleko od kapely.
„Following Betulas“ však reprezentuje jeden z mála výletů do starších alb. Většinou se hraje ze dvou novinek. Dalším takovým vzpomínákem byl patnáctiminutový opus „Dark City, Dead Man“ z alba „Somewhere Along The Highway“. Pokud mám srovnávat s jejich posledním koncertem na našem území, který proběhl loni na Brutal Assaultu, musím konstatovat, že k mému překvapení toto bylo ještě slabší, než festivalový koncert, kdy CULT OF LUNA nehráli v úplně optimálním rozpoložení. Zvuk a podivné světelné podmínky, soupis skladeb a možná i příliš velké očekávání zapříčinilo, že jsem měl nakonec mnohem lepší pocit z blackmetalových GOD SEED než z CULT OF LUNA.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.